«Wordyssey»: третій пункт. Люція Шимановська, Чехія – ЛітАкцент

Третьою країною, куди з Угорщини вирушили учасники міжнародного перекладацького проекту «Wordyssey» (п’ять віршів п’яти українських поетів), стала Чехія. Попередній перекладач проекту, пан Іштван Ковач, подбав про наступну ночівлю поезій. Цього разу вірші опинились у турботливих руках пані Люції Шимановської, повідомляє litfest.ru.

Люція (Люсі, Lucie) Шимановська (1967), чеська перекладачка (мови: угорська, польська), публіцистка. Авторка перекладів сучасної угорської поезії, польської політичної думки й текстів про центральноєвропейську історію. Наразі проживає у Варшаві. Володарка європейської премії за переклад The Balint Balassi Memorial Sword Award (2006).

Marianna Kijanovska

Dyptich (Věnováno Miłoszovi)

kdyby tak město v němž má všechno počátek
bylo jen městem

místem
nikoliv bodem na mapě

nikoliv spoustou
tváří i beztvářnosti fotografií

kdyby tak vítr, kdyby sníh
kdyby tak oliva a citrus
kdyby káva a víno
kdyby to všechno co bez výjimky
skrývá střed knihy
nenechávalo skvrny
například na kůži a na dláždění
tak jako dejme tomu stín

kdyby tak pominuvší jenom pominulo
nebo víc než pominulo
víc než to

básník by byl jen básníkem
nebo víc než básníkem
víc než tím

vzchází a zapadá
vzchází a zapadá
vzchází a zapadá

a dál až do skonání tak

smrt jako slunce mezi verši
jak to co v záverší

a ptáče smyslu

ne v hnízdě ani v kleci
v knírech ne v očích ani v hrsti

jen někde v nitru
v samém nitru
zcela samém

jde popochází
létat nemůže
vstává a sedá
a dál až do skonání tak

Serhij Žadan

Láska až za hrob

Vzpomínáš na ten podezřelý dům?
– žili tam bezútěšní zombie.
Byt vzhůru nohama, k spánku ustláno na židlích
a ve vanách, po několika žalostných nocích v hotelu,
dotýkala ses cihel,
měly své teplo a svou tloušťku,
skutečná vepřovice.

Vzpomínáš na starce – srazili jsme se na schodišti?
Přitisknut ke zdi, abychom mohli projít,
byl mrtvý, civěl slídivě.
Lapal každý tvůj pohyb,
celý oslněný adoroval
kotníky z porcelánu, jak ti pobleskovaly
v světelných proudech prachu,
sladkost tvých kolen metajících žár.

Strážmistr, který přicházel v té kauze, byl podezřívavý a nevěřícný, když se ptal:
– Jak je to možné? Měsíc! Celý měsíc!
– To jste si nevšimli, že zmizel, že tu není? Celičký měsíc?!
– Ne, doopravdy – omlouval jsem se – byl to náš nejkrásnější měsíc života.
A zápach? – strážmistr trval na svém. – To jste tu
necítili žádný zápach?
– Co má být? –vzpěčil jsem se. – Živí jsou cítit stejně.
– Víte, že zemřel v posteli? Přímo vám nad hlavou? Vpil se do matrace,
roztekl po podlaze. Chybělo málo, prosákl by stropem.

Za oknem tenkrát začínalo nevýslovné léto,
rozhlas vysílal hořké zpravodajství.
Být schopen zemřít, zemřel bych při poslechu oněch zpráv.
Uchop mé srdce, až se zastaví, a naplň je pak
nadějí, ať tobě dlaních znova zatluče.
Co říkal, když se poohlížel přes rameno?
Co mohl říkat, když tě uviděl?

Milovat tě až za hrob.
Budu tě milovat až za hrob.

Čekáme na něj, ať se můžem vznést,
hloubit v temnotě tunely a sluje.
Jen tak dál, zombie, vesluj končetinami,
prozpěvuj smrti, pobrnkávej k tomu
na rozmlácené banjo.
Prozpěvuj o tom, co víš spíš než jiní.
Čas není naším pánem, můžem jej zahnat písní.
Láska blaženě schoulená v dlani
denně zalévá
květiny našich náhrobků.

Bohdana Matijas

ti kteří milují jsou roztoužení vidíš a jak krásní
plaší jak světlo za úsvitu
jak holoubata důvěřiví

ti kteří milují umějí tolik rozdat vidíš
jak lehce přijmou co je potkává
vidíš ty hrsti plné pokladů
tu kůži oči samá radost
v blaženém úsměvu ten klid
tak mírný jako vánek v létě

ti kteří milují jsou jako delfíni
blažení klidní vyskakují z vod
rozsejí vlnky v kruzích po stovkách
a kolem rozhazují stejně tolik světla

učí nás děkovat za vše co je a za všechno co není
učí nás přistupovat s důvěrou a mírně
odcházet napřímeně

tak jako večer pohasíná světlo usne pták
tak jako voda zas a zase oddávaná zemi

Ostap Slivinski

Něco před námi pořád hořelo

Něco před námi pořád hořelo –
nebyl to orientační bod,
ani signály z(a)bloudilých,
ani strážné ohně, výstraha,
ani něčí sídlo, ani něčí
lov anebo válka,
která tu navždy
přetrvává,
ani člověk ani zvěř,
ani zpráchnivělý strom, zřícený
do vlastních ohňů očistce,
nevykořenitelný jak duše z těla, ani
příkaz ani nápověda,
něco, co v bezvýchodnosti je s námi solidární,
co hoří bez útěchy, když jsme k neutěšení,
je klidné, pokud
přistoupíme na ztrátu.
Ať ve válkách či v míru je to stejně hluché
k prosbám, zneklidní však, jestliže
mlčíme příliš dlouho. Stejné
vůči knížátkům kontinentů
jako k těm, kteří šlapou schody.
Krátkozrací a opatrní
jak letitá máti.
A ani naděje, protože
tak to už je,
naděje není,
nu ano – tak to je.

Oleh Liseha

Píseň 555

Než bude pozdě – jdi hlavou proti ledu!
Než bude pozdě – jdi hlavou proti ledu!
Prolom se, vyvleč!
Na nádherný svět!
Kapr je pravý opak, klesá ke dnu,
V hloubce se zavrtává –
Kapr je tu proto,
aby jej později či dříve dostali.
A ty jsi člověk – nepatříš na podběrák.
Kapři jsou jiní.
Po staletí přikrčení
v bojácných, temných písčinách, –
Odplavou jinam., –
A náš čas, není snad odedávna v jejich vleku?
Prchavý…Když otírá se jako ruka svojí ploutví
o naše ploutve… předehnal tě snad? – jsi přece člověk –
Nezoufej – vždyť se prolomíš.
Než bude pozdě – jdi hlavou proti lidu!
Ó bezbřehý a sněhem zasypaný nádherný nový svět.